Untitled 4

5. listopadu 2017 v 22:29 |  Poezie
Stojím
v mlze plné nicoty a křičím.
Kniha nedočtená,
slova nevyřčená
bouří se ve mně a nedají mi spát.

Sním
a spolu se mnou ty idey
umírají znovu a zas, zas a znovu
rozervaná duše o pomoc žadoní,
neschopna sama se hnout
z onoho ticha.
 

Od budoucnosti k minulosti

4. listopadu 2017 v 16:45 |  Oceán
Je to už hluboko přes rok, co jsem si založila tento blog. Myslela jsem, že se konečně ponořím do psaní o svém životě a třídení svých myšlenek trochu systematičtějším stylem. A co víc, chtěla jsem tady publikovat svoje básně. Získat za ně reálnou odezvu, protože lidem kolem sebe bych neměla nikdy odvahu je ukázat. Každých pár měsíců se přihlásím na tento účet jen proto, že mi pravidelně chodí e-maily od Blogu, že jsem se už tři měsíce nepřihlásila a že mi hrozí smazání účtu. Z nějakého důvodu to nechci dopustit. Ačkoli se o tento blog nestarám - ani trochu, z nějakého důvodu nejsem schopna ho nechat jít. Stejně jako ten blog předtím a ten blog předtím. Někdy v dubnu loňského roku jsem zde psala článek nazvaný "Slibuji". Zavazuji se v něm v psaní do deníku, který jsem si před pár lety koupila v obchodě a rozhodla se do něj zapisovat své pocity, zážitky a dojmy. Víte, jak to dopadlo? Nijak. Sešit leží doma pod hromadou dalších sešitů, ztracený v záplavě papíru, kterého se už nikdy nedotknu. To všechno je sto sedmdesát kilometrů daleko, protože už nebydlím tam, kde dřív, a ani jsem se neobtěžovala si tento blok s nádhernými měkkými šedými deskami vzít s sebou na univerzitu. A tak, opět, píšu tenhle článek. Nehodlám se v něm k ničemu zavazovat, nebudu nikomu nic slibovat, protože za ty roky vím, že to nemá cenu. Psaní svých myšlenek holt není má životní priorita. Přitom když jsem si před pár minutami četla onen článek Slibuji, sama sebe jsem přesvědčila, že si stále chci zapisovat vše, co se mi stane. Protože taková já jsem. Chci si pamatovat. Přesto tohle není něco, co bych chtěla dělat pravidelně. Ano, teď píši tuto stať, ale moc dobře vím, že za pár dní na ni zapomenu, stejně jako na tento blog, vypustím obojí z paměti a ani se nad tím nepozastavím. Život jde dopředu. A já jsem někde uprostřed - napůl chci opustit vše, co jsem za sebou nechala, zapomenout na všechny ty dny neštěstí a zármutku i na ty dobré věci, protože ta minulost už nejsem já. Zároveň se těchto vzpomínek držím jako o život a nechci se jich nikdy vzdát, jako kdyby na nich závisela celá má budoucnost. A co mi zbývá? Každé tři měsíce se přihlásit na tuto stránku, aby tyhle vzpomínky nezmizely spolu s mou minulostí, a nechat si tak zadní vrátka pro ty chvíle, kdy bych se snad chtěla opět ujmout psaní o své přitomnosti s jediným účelem - abych za několik let prožívala to samé, co teď a opět se rozhodovala a nedospěla k žádnému relevantnímu závěru.

Deponie

2. října 2016 v 22:27 |  Poezie
Zástup, šinoucí se pustinou,
Ticho, zbloudilý společník,
Jen výkřik vzdoru a pak-
nic.

Lži, hnilobně páchnoucí,
Duše, namačkány v ohradě,
Poslušný strach a jinak-
nic.
 


Untitled 3

Beze jména, beze cti
vláčíme svá těla. Za čím?
Časem prohnilým
se zbytky života v žilách,
ztraceni v pravdě
bloudíme bez víry,
že snad někdy sami sebe nalezneme.

Untitled 2

28. srpna 2016 v 23:54 |  Poezie
Budu tvá, tu pod platanem,
slíbila jsi s liliemi v plavých vlasech.
V mžiku přijdu,
slíbila jsi třesoucím se hlasem
a já tě pak už neviděl.

Až na prvního máje, pod platanem,
jiný květy ti z kadeří snímal.
Líbal tě a tak, aby je vítr neodnesl,
sladká slůvka tiše šeptal.

Na stráni se rozkvetlé růže,
ta nevinná červeň,
kroutí ve tvých lžích
a usychá před očima.