Untitled 5

29. ledna 2018 v 12:28 |  Poezie
Je tma a ticho, nikde ani vánek.
Zima se nemění, je konstantní
jako samota v mém srdci.

Již dlouho to je
co naposledy teplo rozlilo se v něm
a na malou chvíli - jiskra.

Najednou horko tvého dechu
na mé kůži téměř pálí.
Hořím, potácím se,
kdykoli podáš mi jen jednu
nečekanou růži.
 

Dál a dál

28. ledna 2018 v 15:34 |  Oceán
Once again jsem zavítala na blog, který existuje asi jen pro mou vlastní potřebu mít v záloze prostor, kam můžu jednou za půl roku vejít a vylít svoje nahromaděné myšlenky. Doteď se mi tahle pohnutka nelíbila, blogy jsem asi brala jako závaznou činnost, ke které se musím pravidelně vracet a být jí věrná. První blog jsem si založila zhruba před deseti lety a od té doby se na těchto stránkách pohybuji v dost nepravidelných kružnicích. Zkoušela jsem i blog na Blogger.com a pár let jsem byla dost aktivní i na Tumblru, přesto se nějakým záhadným způsobem pořád podvědomě vracím sem. Stejně by mě zajímalo, jak je možné, že se tak děje. Nejsem zrovna sdílný člověk, spousta věcí mi připadá příliš osobních, abych o nich komukoli říkala, a přesto občas napíšu a publikuju článek, který tohle totálně popírá a otevírá moje soukromí světu. Nebylo by jednodušší si založit složku na počítači a psát si jen tak pro sebe, abych se zbavila toho, co se mi honí v hlavě? Proč mám potřebu psát tyto věci veřejně, kde si je může kdokoli přečíst, a pak se stresovat, že je nedejbože najde někdo, koho osobně znám? Nedává to smysl. Asi to ani nemá logický důvod. Prostě je to asi lepší pocit psát takto do éteru, kde mi někdo může dát feedback, aniž by o mně věděl cokoli jiného, než co se dočte v daném článku.

Co mě ale donutilo zavítat do této králičí nory tentokrát? Budoucnost. Za posledních pár měsíců jsem zjistila, že nemám jediný plán, co se mého budoucího života týče. Většina lidí si asi přeje získat kariéru, potkat svého životního partnera, mít dětu a vělký dům někde na okraji města, kde děcka a jejich tři psi budou moci pobíhat a hrát si. Někdo chce procestovat celý svět, někdo chce vynalézt lék na rakovinu a někdo jiný chce něco jiného. Co chci od tohohle života já? Touto otázkou se už nějakou dobu zabývám a nejsem schopna přijít na adekvátní odpověď. Mám v plánu studovat, chci doktorát z antropologie, ale co potom? Potom vidím jen černou a nic v ní. Ale proč to řešit teď, že? Mám čas, mám tolik času, že nevím, co s ním, a během následujících X let na to určitě přijdu. Stejně bych ale ráda už teď někam mířila. Proto jsem asi rozhodla vytyčit si pár menších cílů, kterých bych ráda dosáhla. Vytvořit si seznam, něco jako bucket list, by nemuselo být na škodu. A mám ráda seznamy a hlavně odškrtávání jeho položek. Proč si ho nevytvořit tady?

1. Získat Bc.
2. Získat Mgr.
3. Získat PhD.
4. Naučit se pořádně korejsky
5. Vydat knihu
6. Navštívit Řím
7. Hodně číst
8. Pořídit si kočku
9. Jet na Erasmus
10. Učit se průběžně během semestru a nenechávat všechno na zkouškové období
11. Oprášit si a zlepšit si němčinu
12. O prázdninách si sehnat dobře placenou brigádu
13. Udělat zkoušky CAE z angličtiny
14. Chodit do divadla
15. Sledovat současné umění
16. Jet do Florencie
17. a do Milána
18.

Untitled 4

5. listopadu 2017 v 22:29 |  Poezie
Stojím
v mlze plné nicoty a křičím.
Kniha nedočtená,
slova nevyřčená
bouří se ve mně a nedají mi spát.

Sním
a spolu se mnou ty idey
umírají znovu a zas, zas a znovu
rozervaná duše o pomoc žadoní,
neschopna sama se hnout
z onoho ticha.
 


Od budoucnosti k minulosti

4. listopadu 2017 v 16:45 |  Oceán
Je to už hluboko přes rok, co jsem si založila tento blog. Myslela jsem, že se konečně ponořím do psaní o svém životě a třídení svých myšlenek trochu systematičtějším stylem. A co víc, chtěla jsem tady publikovat svoje básně. Získat za ně reálnou odezvu, protože lidem kolem sebe bych neměla nikdy odvahu je ukázat. Každých pár měsíců se přihlásím na tento účet jen proto, že mi pravidelně chodí e-maily od Blogu, že jsem se už tři měsíce nepřihlásila a že mi hrozí smazání účtu. Z nějakého důvodu to nechci dopustit. Ačkoli se o tento blog nestarám - ani trochu, z nějakého důvodu nejsem schopna ho nechat jít. Stejně jako ten blog předtím a ten blog předtím. Někdy v dubnu loňského roku jsem zde psala článek nazvaný "Slibuji". Zavazuji se v něm v psaní do deníku, který jsem si před pár lety koupila v obchodě a rozhodla se do něj zapisovat své pocity, zážitky a dojmy. Víte, jak to dopadlo? Nijak. Sešit leží doma pod hromadou dalších sešitů, ztracený v záplavě papíru, kterého se už nikdy nedotknu. To všechno je sto sedmdesát kilometrů daleko, protože už nebydlím tam, kde dřív, a ani jsem se neobtěžovala si tento blok s nádhernými měkkými šedými deskami vzít s sebou na univerzitu. A tak, opět, píšu tenhle článek. Nehodlám se v něm k ničemu zavazovat, nebudu nikomu nic slibovat, protože za ty roky vím, že to nemá cenu. Psaní svých myšlenek holt není má životní priorita. Přitom když jsem si před pár minutami četla onen článek Slibuji, sama sebe jsem přesvědčila, že si stále chci zapisovat vše, co se mi stane. Protože taková já jsem. Chci si pamatovat. Přesto tohle není něco, co bych chtěla dělat pravidelně. Ano, teď píši tuto stať, ale moc dobře vím, že za pár dní na ni zapomenu, stejně jako na tento blog, vypustím obojí z paměti a ani se nad tím nepozastavím. Život jde dopředu. A já jsem někde uprostřed - napůl chci opustit vše, co jsem za sebou nechala, zapomenout na všechny ty dny neštěstí a zármutku i na ty dobré věci, protože ta minulost už nejsem já. Zároveň se těchto vzpomínek držím jako o život a nechci se jich nikdy vzdát, jako kdyby na nich závisela celá má budoucnost. A co mi zbývá? Každé tři měsíce se přihlásit na tuto stránku, aby tyhle vzpomínky nezmizely spolu s mou minulostí, a nechat si tak zadní vrátka pro ty chvíle, kdy bych se snad chtěla opět ujmout psaní o své přitomnosti s jediným účelem - abych za několik let prožívala to samé, co teď a opět se rozhodovala a nedospěla k žádnému relevantnímu závěru.

Deponie

2. října 2016 v 22:27 |  Poezie
Zástup, šinoucí se pustinou,
Ticho, zbloudilý společník,
Jen výkřik vzdoru a pak-
nic.

Lži, hnilobně páchnoucí,
Duše, namačkány v ohradě,
Poslušný strach a jinak-
nic.