Pryč

6. dubna 2016 v 23:56 |  Oceán
Vždycky jsem o sobě prohlašovala a byla naprosto přesvědčená, že jsem totální introvert. Ven jsem chodila tak maximálně do školy, sem tam do obchodu nebo na balkon zalít kytky. Přátel jsem měla poskrovnu a když už se nějaký ten člověk objevil, netrvalo to přátelství nijak dlouho a ani pro jednoho to nebylo to pravé. Celé dny jsem strávila čtením špatných knih a neřekla jsem více než pár vět. Naprosto mi to vyhovovalo. Být venku s ostatními a účastnit se sociálního života mě vyčerpávalo, těch několik hodin ve škole mi stačilo, neměla jsem zájem potloukat se po venku. Extroverty jsem příliš nechápala a ani jsem je pochopit nechtěla. Můj ideální den vypadal tak, že jsem po škole zabouchla dveře svého pokoje a až do večera měla nos zabořený v knize. Do všech školních slohů, kde zadání bylo "Napiš o svém nejoblíbenějším místě", jsem jednoznačně psala o své ložnici, která pro mě představovala jakousi izolovanou oázu klidu, kde mě nikdo nevyrušoval, a já si mohla v klidu introvertit. Opravdu nerada jsem byt opouštěla a nedej bože abych musela dokonce vyjet z města! Tak to bylo několik let, vlastně odjakživa. A pak přišla puberta a všechno se změnilo. Změnil se mi pohled na svět, změnilo se mi myšlení, změnila jsem se já. Teď si nejsem tou introvertkou tak jistá. Stále nemám potřebu mluvit imrvere a pořád jsem schopná proležet celé odpoledne v posteli a číst si, vypnout mobil a "zmizet", ale ten pocit, když se jen tak poflakujete po náměstí s přáteli a stěžujete si na to, jak jste zase podělali test z fyziky, je k nezaplacení. Najednou se mi nechce zůstávat pořád doma. Vlastně to přestávám snášet. Ten pocit, že po škole půjdu domů, mě ničí. Nechci sedět doma na zadku a čučet na seriály, chci jít do parku a čučet na kachny. Chci si vzít tu špatnou knížku a jít si k těm kachnám sednout. Vlastně to jde ještě dál; potřebuju vypadnout z města.

Neberte to zle, Hradec Králové je krásné město, žiju tu odjakživa a lepší město není. (Natož Koněpůlky. Fuck off Perníkov.) Máme tu v bazénu umělé vlnobití a fresky ze čtrnáctého století v katedrále Sv. Ducha jsou skvělé. Ale už to nezvládám. Potřebuju na chvíli odjet někam jinam, kde to neznám, a změnit prostředí. Na chvíli utéct od Bílé věže a nábřeží a sochy Masaryka a hradeb a odjet. Alespoň na jeden den. Už mě nebaví jezdit pořád těmi stejnými autobusy, chodit po stejných ulicích, unavují mě ty stejné obličeje, které denodenně vídám. Toulat se po historickém centru je vážně krásné, ale už to nestačí. Můj pokoj mě odstřihává od dění venku a já to nedokážu vydržet. Válení se doma je pro mě poslední dobou utrpení. A Hradec, jakkoli nádherný, mi nepomáhá.

Těším se na červen. Se školou pojedu na desetidenní zájezd do Itálie, kde bude hlavní náplní malba akvarelem. Byla jsem i loni a musím říct, že to byl jeden z nejhezčích týdnů mého života, a ačkoli letos jedeme do těch samých apartmánů, nevadí mi to. Tak hrozně se těším, že odjedu z Hradce, že bych uvítala klidně i žumpu. Potom se snad ještě zorganizuje třídní výlet, tradičně do Českého ráje. Už se vidím, jak šlapu do kopce a fotím každou hezkou květinu a ostatní. Jak se večer opijeme. Jak budeme vzhůru dlouho do noci a nikomu se nebude chtít spát a až se ráno probudíme, budeme toho sakramentsky litovat. A o prázdninách? To snad budu jezdit, kam to jen půjde. Už teď mám v hlavě neurčitý plán na výlet do Prahy, kde jsem nebyla možná od srpna. Jeden den se ráno probudím brzy, koupím si jízdenku na vlak a odjedu. Na stole nechám lísteček se vzkazem pro mamku a až bude zděšeně volat, kde jsem, prostě odpovím, že v Praze. Dám si někde něco k obědu, půjdu na Staroměstské náměstí, budu se poflakovat na Karlově mostě, psát básně a kreslit. Třeba se půjdu podívat na nějakou výstavu, budu fotit, co se dá, a budu nejšťastnější člověk na světě. Večer chytnu autobus do HK a za hodinu jsem doma. Tyto vyhlídky jsou momentálně to jediné, co mě drží při smyslech. Sedět doma už zkrátka není pro mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Heaven Heaven | Web | 7. dubna 2016 v 20:07 | Reagovat

Já to zase měla naopak. Jako dítě jsem pořád někde lítala, ale kolem 12. roku přišla puberta a přechod na gympl, což bylo opravdu těžké období. Byla jsem tenkrát dost podivín a jako by mě ten svět zklamal, takže jsem se s nikým nechtěla moc bavit. Chvilku trvalo, než jsem se zařadila do nějaký party se kterou bych mohla vyrážet ven. Řekla bych, že se to zhruba před 2 roky dost změnilo, začala jsem být otevřenější a tak dále. Ne že bych byla extrovert, to ne, pořád jsem raději doma než venku, ale nejsem tak uzavřená... 😊

2 Werangummi Werangummi | Web | 9. dubna 2016 v 12:12 | Reagovat

Upřímně, v některých částech tohohle článku jsem se hodně našla. Přijde mi, jako bych určité věty psala já sama. Město, ve kterém žiju, je krásný město. Vyrostla jsem tady. Bylo by krásný, kdyby tady nebyli ti odporní falešní lidé. Je tu víc lidí, které nemusím, než ty, které mám ráda. Už mě to unavuje. Každodenní stereotyp, stejné trasy, stejné autobusy, stejná škola, stejní lidé. Chci začít znova. Odjet odsud. Začít někde daleko odsud, kde mě nikdo nezná. Teď dělám přijímačky a doufám, že se dostanu a tohle přání se mi splní. Udělám proto všechno.
A mimochodem, máš skvělý blog. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.