Slibuji

4. dubna 2016 v 22:44 |  Oceán
Mám deník. Krásný šedý sešit s tvrdými deskami, gumičkou na převázání, záložkou a kapsou. Má nažloutlé listy a linky začínají kousek od okraje. Rohy jsou zakulacené. Původní cena byla něco kolem dvou set, čapla jsem ho ve slevě za stovku. A je perkfetní, všechno, co si může magor do sešitů přát. Začala jsem do něj psát v únoru loňského roku. Každých pár dní popíšu, co se během té doby stalo, občas trochu vypustím páru a píšu, co mě napadne. Taky si tam trochu kreslím, ačkoli řádky mi to trochu kazí. Přilepila jsem si tam papírový náramek z festivalu a taky barevnou šňůrku, kterou jsem před pár lety dostala v Itálii od jednoho prodavače se slovy "For you" a od té doby hrdě nosila na levém zápěstí, dokud se mi neroztrhla. Taky jsem si tam vytvořila tabulku, která mi pomohla s výběrem foťáku. Ten rok a dva měsíce vydaly jen na pár, možná dvacet dvacet pět stran. Při zapisování vzpomínek jsem se usmívala štěstím i téměř brečela, tenhle jeden konkrétní sešit toho zažil tolik a teď na mě smutně zírá z poličky, záložku ožranou od morčete. Proč jsem si vlastně zakládala blog, když mám deník, který si zaslouží znát, co si myslím? Nevím. Možná jsem si myslela, že vykecávat se na internet bude zajímavější, najdu fajn lidi. A asi jo, asi to tak časem bude, zatímco ten krásnej deník, do kterýho jsem se zamilovala na první pohled bude dál ležet na stole na jiným zeleným sešitu s kroužkovou vazbou, kam jsem si psala tipy a postřehy z programování, protože jsem se to chtěla naučit. Popsala jsem možná na dvě strany. A pak už nikdy nic. Protože nikdy nic nedokončím a stejně skončí i ten deník. Jenomže to já tak hrozně nechci!

Začala jsem si psát deník jednoduše proto, že si chci pamatovat. Chci si pamatovat, jak jsem se cítila po tom, co jsem poprvý viděla nový Avengery, a chci vědět, jak mi bylo po posledním rozchodu s klukem, kterej byl sice strašně fajn, ale prostě jsme si nerozuměli. Protože až mi bude sedmdesát, tak to vědět nebudu, ale ten kus papíru jo. A já nechci strávit zbytek svýho života hledáním a pátráním po starých pocitech a vzpomínkách, který už dost možná nikdy nenajdu. Chci si otevřít ten starodávnej deník a přečíst si úryvek o tom, jak jsem doma poprvý zvracela z chlastu, a z prdele si dát štamprli na zapití. Nebo tenkrát když jsme si vybírali semináře na třeťák a já na první straně přemýšlela, jestli by nebylo lepší si místo dějin umění zvolit společenskovědní seminář. Ne kurva, nebylo. Nebo jak jsem poprvý v životě byla opravdu, stoprocentně, naprosto dokonale šťastná. Chci to vědět.

Dnes večer tam něco napíšu a bude to dlouhý. O tom, jak je na nás J. naštvaná a jak si D. našel přítelkyni. Jak hrozně moc se těším na vejšku s J. Jak mi vadí, že se se mnou H. moc nebaví. To tam všechno napíšu. Abych šla do hrobu s čistým svědomím, že jsem aspoň ten život dotáhla do konce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tucka Tucka | E-mail | Web | 5. dubna 2016 v 20:52 | Reagovat

Mám taky kamarádku, která je magor do sešitů :D ale mě to zas tak nebere :) Můj deník skončil podobně. Je teď tak osamocený. Občas tam něco přibude. Začala jsem ho psát, když mi "umřel" králík co nebyl můj, a teď, když ho tak sakra moc potřebuju... Kašlu na něj. A teď do něj něco napsat musím. Jsem si jistá, že tenhle článek vzbudí tyhle emoce v každém, kdo si píše deník a to je krása.

A btw hrpozně se mi líbí tvůj layout :D Je tak originální :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.