Jezero

Vstát z mrtvých

3. dubna 2016 v 20:02
Je to tady zase. Zase jsem si řekla, že si založím blog a budu si tu stěžovat na svůj zatraceně těžkej život, rozplývat se nad koťátkama a cpát to celýmu světu pod nos. Asi mě to baví, nikomu nic neříkat a místo toho psát. Ať si to radši všichni přečtou, mluvit se mnou nemusí. K čemu jsou vlastně slova? K vyjádření myšlenek? Supr, tady je máte jak na talíři. Ale nechtějte po mně s vámi mluvit. A už vůbec ne o mých myšlenkách.

S mým posledním blogem jsem se rozešla někdy v září roku 2014 a musím uznat. že fungoval přes dva roky. To je docela úspěch, vzhledem k tomu, že téměř nikdy nic nedokončím a všeho nechám po pár měsících. Nevymazala jsem ho, nechala jsem ho tak, jak zůstal, asi kvůli nostalgii. Abych neztratila ty dva roky myšlenek, ačkoli ta malá holka, co je psala, byla pěkně pitomá. Ale co, to jsem i teď.

Je tu vůbec někdo, kdo bude poslouchat? Pravděpodobně ne. Kdo by chtěl číst kecy hloupý puberťačky, která propadá a propadá dál králičí norou až do háje? Nikdo, dost možná ani já. Nechci, aby to tu četl někdo, koho znám. Je mnohem jednodušší vykecávat se jen tak do éteru než někomu konkrétnímu. Teď jenom přijít na to, co tu vlastně budu plácat za kraviny. Možná tu budu psát, co si myslím. Možná taky random myšlenky, co mě napadnou při jízdě autobusem. Možná sem budu dávat svoje fotky. Možná tohle bude můj deník. Možná taky ne. Necháme se překvapit.

Takže tady to je. Je osm večer, neděle a venku je už tma. Právě začínám psát novej příběh. Snad to nepodělám.
 
 

Reklama