Oceán

Od budoucnosti k minulosti

4. listopadu 2017 v 16:45
Je to už hluboko přes rok, co jsem si založila tento blog. Myslela jsem, že se konečně ponořím do psaní o svém životě a třídení svých myšlenek trochu systematičtějším stylem. A co víc, chtěla jsem tady publikovat svoje básně. Získat za ně reálnou odezvu, protože lidem kolem sebe bych neměla nikdy odvahu je ukázat. Každých pár měsíců se přihlásím na tento účet jen proto, že mi pravidelně chodí e-maily od Blogu, že jsem se už tři měsíce nepřihlásila a že mi hrozí smazání účtu. Z nějakého důvodu to nechci dopustit. Ačkoli se o tento blog nestarám - ani trochu, z nějakého důvodu nejsem schopna ho nechat jít. Stejně jako ten blog předtím a ten blog předtím. Někdy v dubnu loňského roku jsem zde psala článek nazvaný "Slibuji". Zavazuji se v něm v psaní do deníku, který jsem si před pár lety koupila v obchodě a rozhodla se do něj zapisovat své pocity, zážitky a dojmy. Víte, jak to dopadlo? Nijak. Sešit leží doma pod hromadou dalších sešitů, ztracený v záplavě papíru, kterého se už nikdy nedotknu. To všechno je sto sedmdesát kilometrů daleko, protože už nebydlím tam, kde dřív, a ani jsem se neobtěžovala si tento blok s nádhernými měkkými šedými deskami vzít s sebou na univerzitu. A tak, opět, píšu tenhle článek. Nehodlám se v něm k ničemu zavazovat, nebudu nikomu nic slibovat, protože za ty roky vím, že to nemá cenu. Psaní svých myšlenek holt není má životní priorita. Přitom když jsem si před pár minutami četla onen článek Slibuji, sama sebe jsem přesvědčila, že si stále chci zapisovat vše, co se mi stane. Protože taková já jsem. Chci si pamatovat. Přesto tohle není něco, co bych chtěla dělat pravidelně. Ano, teď píši tuto stať, ale moc dobře vím, že za pár dní na ni zapomenu, stejně jako na tento blog, vypustím obojí z paměti a ani se nad tím nepozastavím. Život jde dopředu. A já jsem někde uprostřed - napůl chci opustit vše, co jsem za sebou nechala, zapomenout na všechny ty dny neštěstí a zármutku i na ty dobré věci, protože ta minulost už nejsem já. Zároveň se těchto vzpomínek držím jako o život a nechci se jich nikdy vzdát, jako kdyby na nich závisela celá má budoucnost. A co mi zbývá? Každé tři měsíce se přihlásit na tuto stránku, aby tyhle vzpomínky nezmizely spolu s mou minulostí, a nechat si tak zadní vrátka pro ty chvíle, kdy bych se snad chtěla opět ujmout psaní o své přitomnosti s jediným účelem - abych za několik let prožívala to samé, co teď a opět se rozhodovala a nedospěla k žádnému relevantnímu závěru.

Pryč

6. dubna 2016 v 23:56
Vždycky jsem o sobě prohlašovala a byla naprosto přesvědčená, že jsem totální introvert. Ven jsem chodila tak maximálně do školy, sem tam do obchodu nebo na balkon zalít kytky. Přátel jsem měla poskrovnu a když už se nějaký ten člověk objevil, netrvalo to přátelství nijak dlouho a ani pro jednoho to nebylo to pravé. Celé dny jsem strávila čtením špatných knih a neřekla jsem více než pár vět. Naprosto mi to vyhovovalo. Být venku s ostatními a účastnit se sociálního života mě vyčerpávalo, těch několik hodin ve škole mi stačilo, neměla jsem zájem potloukat se po venku. Extroverty jsem příliš nechápala a ani jsem je pochopit nechtěla. Můj ideální den vypadal tak, že jsem po škole zabouchla dveře svého pokoje a až do večera měla nos zabořený v knize. Do všech školních slohů, kde zadání bylo "Napiš o svém nejoblíbenějším místě", jsem jednoznačně psala o své ložnici, která pro mě představovala jakousi izolovanou oázu klidu, kde mě nikdo nevyrušoval, a já si mohla v klidu introvertit. Opravdu nerada jsem byt opouštěla a nedej bože abych musela dokonce vyjet z města! Tak to bylo několik let, vlastně odjakživa. A pak přišla puberta a všechno se změnilo. Změnil se mi pohled na svět, změnilo se mi myšlení, změnila jsem se já. Teď si nejsem tou introvertkou tak jistá. Stále nemám potřebu mluvit imrvere a pořád jsem schopná proležet celé odpoledne v posteli a číst si, vypnout mobil a "zmizet", ale ten pocit, když se jen tak poflakujete po náměstí s přáteli a stěžujete si na to, jak jste zase podělali test z fyziky, je k nezaplacení. Najednou se mi nechce zůstávat pořád doma. Vlastně to přestávám snášet. Ten pocit, že po škole půjdu domů, mě ničí. Nechci sedět doma na zadku a čučet na seriály, chci jít do parku a čučet na kachny. Chci si vzít tu špatnou knížku a jít si k těm kachnám sednout. Vlastně to jde ještě dál; potřebuju vypadnout z města.

Neberte to zle, Hradec Králové je krásné město, žiju tu odjakživa a lepší město není. (Natož Koněpůlky. Fuck off Perníkov.) Máme tu v bazénu umělé vlnobití a fresky ze čtrnáctého století v katedrále Sv. Ducha jsou skvělé. Ale už to nezvládám. Potřebuju na chvíli odjet někam jinam, kde to neznám, a změnit prostředí. Na chvíli utéct od Bílé věže a nábřeží a sochy Masaryka a hradeb a odjet. Alespoň na jeden den. Už mě nebaví jezdit pořád těmi stejnými autobusy, chodit po stejných ulicích, unavují mě ty stejné obličeje, které denodenně vídám. Toulat se po historickém centru je vážně krásné, ale už to nestačí. Můj pokoj mě odstřihává od dění venku a já to nedokážu vydržet. Válení se doma je pro mě poslední dobou utrpení. A Hradec, jakkoli nádherný, mi nepomáhá.

Těším se na červen. Se školou pojedu na desetidenní zájezd do Itálie, kde bude hlavní náplní malba akvarelem. Byla jsem i loni a musím říct, že to byl jeden z nejhezčích týdnů mého života, a ačkoli letos jedeme do těch samých apartmánů, nevadí mi to. Tak hrozně se těším, že odjedu z Hradce, že bych uvítala klidně i žumpu. Potom se snad ještě zorganizuje třídní výlet, tradičně do Českého ráje. Už se vidím, jak šlapu do kopce a fotím každou hezkou květinu a ostatní. Jak se večer opijeme. Jak budeme vzhůru dlouho do noci a nikomu se nebude chtít spát a až se ráno probudíme, budeme toho sakramentsky litovat. A o prázdninách? To snad budu jezdit, kam to jen půjde. Už teď mám v hlavě neurčitý plán na výlet do Prahy, kde jsem nebyla možná od srpna. Jeden den se ráno probudím brzy, koupím si jízdenku na vlak a odjedu. Na stole nechám lísteček se vzkazem pro mamku a až bude zděšeně volat, kde jsem, prostě odpovím, že v Praze. Dám si někde něco k obědu, půjdu na Staroměstské náměstí, budu se poflakovat na Karlově mostě, psát básně a kreslit. Třeba se půjdu podívat na nějakou výstavu, budu fotit, co se dá, a budu nejšťastnější člověk na světě. Večer chytnu autobus do HK a za hodinu jsem doma. Tyto vyhlídky jsou momentálně to jediné, co mě drží při smyslech. Sedět doma už zkrátka není pro mě.

Slibuji

4. dubna 2016 v 22:44
Mám deník. Krásný šedý sešit s tvrdými deskami, gumičkou na převázání, záložkou a kapsou. Má nažloutlé listy a linky začínají kousek od okraje. Rohy jsou zakulacené. Původní cena byla něco kolem dvou set, čapla jsem ho ve slevě za stovku. A je perkfetní, všechno, co si může magor do sešitů přát. Začala jsem do něj psát v únoru loňského roku. Každých pár dní popíšu, co se během té doby stalo, občas trochu vypustím páru a píšu, co mě napadne. Taky si tam trochu kreslím, ačkoli řádky mi to trochu kazí. Přilepila jsem si tam papírový náramek z festivalu a taky barevnou šňůrku, kterou jsem před pár lety dostala v Itálii od jednoho prodavače se slovy "For you" a od té doby hrdě nosila na levém zápěstí, dokud se mi neroztrhla. Taky jsem si tam vytvořila tabulku, která mi pomohla s výběrem foťáku. Ten rok a dva měsíce vydaly jen na pár, možná dvacet dvacet pět stran. Při zapisování vzpomínek jsem se usmívala štěstím i téměř brečela, tenhle jeden konkrétní sešit toho zažil tolik a teď na mě smutně zírá z poličky, záložku ožranou od morčete. Proč jsem si vlastně zakládala blog, když mám deník, který si zaslouží znát, co si myslím? Nevím. Možná jsem si myslela, že vykecávat se na internet bude zajímavější, najdu fajn lidi. A asi jo, asi to tak časem bude, zatímco ten krásnej deník, do kterýho jsem se zamilovala na první pohled bude dál ležet na stole na jiným zeleným sešitu s kroužkovou vazbou, kam jsem si psala tipy a postřehy z programování, protože jsem se to chtěla naučit. Popsala jsem možná na dvě strany. A pak už nikdy nic. Protože nikdy nic nedokončím a stejně skončí i ten deník. Jenomže to já tak hrozně nechci!

Začala jsem si psát deník jednoduše proto, že si chci pamatovat. Chci si pamatovat, jak jsem se cítila po tom, co jsem poprvý viděla nový Avengery, a chci vědět, jak mi bylo po posledním rozchodu s klukem, kterej byl sice strašně fajn, ale prostě jsme si nerozuměli. Protože až mi bude sedmdesát, tak to vědět nebudu, ale ten kus papíru jo. A já nechci strávit zbytek svýho života hledáním a pátráním po starých pocitech a vzpomínkách, který už dost možná nikdy nenajdu. Chci si otevřít ten starodávnej deník a přečíst si úryvek o tom, jak jsem doma poprvý zvracela z chlastu, a z prdele si dát štamprli na zapití. Nebo tenkrát když jsme si vybírali semináře na třeťák a já na první straně přemýšlela, jestli by nebylo lepší si místo dějin umění zvolit společenskovědní seminář. Ne kurva, nebylo. Nebo jak jsem poprvý v životě byla opravdu, stoprocentně, naprosto dokonale šťastná. Chci to vědět.

Dnes večer tam něco napíšu a bude to dlouhý. O tom, jak je na nás J. naštvaná a jak si D. našel přítelkyni. Jak hrozně moc se těším na vejšku s J. Jak mi vadí, že se se mnou H. moc nebaví. To tam všechno napíšu. Abych šla do hrobu s čistým svědomím, že jsem aspoň ten život dotáhla do konce.
 
 

Reklama